Články

Původ japonských bojových umění

V těžkých dobách je často důležité vědět, kam jdeme. Protože neumíme na tuto otázku jasně odpovědět, zeptejme se, odkud jdeme. Doufáme, že krátký přehled událostí, jež daly vzniknout principu budó, nám osvěží paměť a připomenou, které cíle si kladli zakladatelé našich disciplín. To by nám mělo vyjasnit, jaká rozhodnutí je třeba přijmout pro budoucnost našeho klubu.

V roce 1603, po pěti stoletích civilních válek, vstupuje vykrvácené Japonsko do období více než dvou století míru pod silnou vládou rodu Tokugawa. Situace ale nebyla zcela klidná. Buši (válečníci z řad šlechty, později nazývaní samurajové), kteří tvořili 5 % populace, se cítili rázem nepotřební a jejich frustrace se prohlubovala s tím, jak se jejich nepotřebnost stávala zcela zjevná.

Zbylých 95 % populace, jinak řečeno lid, se dělil na tři rozdílné a navzájem oddělené sociální třídy: zemědělce, řemeslníky a obchodníky. Tito lidé také hledali způsoby, jak vyjádřit svoji identitu.

V duchovní oblasti v té době soupeřil směr nekonfuciánství Wang-Jangming s ortodoxní doktrínou Ču-Hsi. Diktaturou podporovaný směr Wang-Jangming se stal na konec duchovní směr buši a lidu. Tento nový směr podněcoval spíše intuici než inteligenci a dával přednost činům před slovy, zásluhám osobním před zděděným, atd.

Tento směr byl ovlivněn ještě jedním směrem - taoismem. Obsah slova tao (japonsky dó) byl v Číně těžko srozumitelný, esoterický, ale v Japonsku dostalo toto slovo konkrétnější smysl: dó = cesta, kterou je nutno jít v životě, cesta bez konce, hluboká, příkrá a plná překážek, kterou je nutno projít, aby se člověk zdokonaloval a nakonec mohl dosáhnout naprosté dokonalosti. 

Vývoj bojových umění

Vzdělanější buši se stali prvními, kteří uvedli tento směr do praktického života. Tito bojovníci vůbec nepochybovali o tom, že činy jsou důležitější než slova. Budžucu směřovalo k výchově mladých bojovníků schopných obstát na bitevním poli, bojovníků s ocelovým temperamentem, hodných velkých činů, slávy a oddanosti. Průkopníci budó hlásali hledání hlubší podstaty: adept dó musí najít harmonii s přírodou; jeho každodenní cvičení směřuje k ideálu lidského chování, vychovává ho a tím i celou okolní společnost. Kulturní cíl dó byl (a měl by ještě být) dovolit jedinci, aby byl jednoduše sám sebou a aby se mohl vnitřně obohacovat kontakty s bližními svými.

Osobní zkušeností musí adept dó hledat pochopení života v celé jeho celistvosti, protože formy dó podporují takový životní postoj, který směřuje k úplnosti, absolutnosti.

Technické důsledky

Zatímco buši podporovali cvičení široké škály bojových umění, aby nebyli něčím překvapeni na bitevním poli, cvičení dó dávají přednost jedné disciplíně. Specializace silně znehodnocuje globální chápání japonských bojových umění, protože svádí k sektářství, které ještě dnes existuje mezi různými disciplínami. Toto sektářství se snaží Shung-do-Kwan* vymýtit tím, že organizuje dny otevřených dveří, a také tím, že vydává časopis “Contact“, který umožňuje komunikaci mezi jednotlivými disciplínami.

Dalším důsledkem, šťastným pro více než polovinu našich sekcí, bylo objevení bojových umění beze zbraní. Představme si uplatnění technik džúdó, karatedó, aikidó a joseikan budó na útočníka v brnění, které zdvojnásobuje jeho váhu a zároveň ho chrání před mečem či halapartnou... Samuraj, který je zbaven brnění, se začal silně zajímat o tyto techniky.

Posledním důsledkem vzniku dó byla modifikace klasických technik. Cvičení pro boj, které bylo určeno jen některým (bojovníkům), bylo změněno tak, aby bylo přístupné pro všechny a aby se mohlo cvičit v běžném životě. Zatímco kobudžucu zdůrazňuje boj a hned po něm disciplínu, kobudó dává přednost tomuto pořadí hodnot: morálka, disciplína a estetika. Účinnost technik nebyla opuštěna, ale cvičení už není pro profesionální vojáky. Také je potřeba vědět, že většina lidí, kteří měnili kobudó, žili v době Edo, takže měli jen omezené zkušenosti s bojem. Musíme nicméně poznamenat, že účinnost (ale v jiném kontextu) se znovu dostala do popředí během vývoje soutěžních forem budó (jako je například džudó).

Závěr: Je třeba dobře rozlišovat pojmy bojové umění, bojová disciplína, pouliční boj, soutěžní boj, atd. Podle našich zájmů a cílů se věnujeme jedné formě cvičení, která vyhovuje našemu temperamentu. Zůstaňme ale jasní a srozumitelní: cvičení kobudó jednou týdně z nás neudělá neporazitelného samuraje a trénování soutěžní formy s omezujícími pravidly z nás automaticky nedělá adepta budó.

Džúdžucu / džúdó - jaký je mezi nimi rozdíl?

Všichni známe a používáme slovo džúdžucu (někdy špatně přepisované džúdžicu), ale málokdo je schopen rozlišovat disciplíny s příponou džucu od disciplín s příponou dó. Přesto mezi nimi existuje zásadní rozdíl. V tomto článku předkládáme klasifikaci bojových umění, která je sice zjednodušená (to připouštíme), ale která vnese trošku jasna do jinak složitého systému.

Prioritou disciplín -džucu je bojová účinnost, efektivnost. Techniky -džucu se rozdělují na kobudžucu (ko = starý 12. až 16. století) a šinbudžucu (šin = nový, od 16. století). Kobudžucu, vytvořené během válečných dob, zahrnuje zbraně a techniky boje, které uvažují protivníka ve zbroji. Tyto techniky byly vytvořeny pro zničení či poražení protivníka. Všechny kobudžucu nejsou umění souboje - čikudžódžucu je například umění stavby opevnění. Šinbudžucu, vzniklé již za dob klidnějších, obsahuje techniky se zbraněmi, ale i bez nich. Šinbudžucu uvažuje protivníky, kteří mohou být profesionálními bojovníky (moderní armáda, teroristé) nebo jen částečně vycvičení (zločinci). Techniky šinbudžucu jsou zaměřeny na to spíše protivníka kontrolovat, než ho zničit. Příkladem kobudžucu je kendžucu, příkladem šinbudžucu je džúkendžucu (umění boje s bajonetem).

Disciplíny -dó zdůrazňují seberealizaci cestou cvičení a hledání tělesné i duševní harmonie - cílem cvičení je lepší sociální integrace. V disciplínách -dó také rozlišujeme dva směry: kobudó a šinbudó. Kobudó zahrnuje disciplíny bez soutěžení, kde je základem cvičení kata, zatímco šinbudó jsou disciplíny sportovní (soutěžní) a rekreační. Příkladem kobudó je džódó, příkladem šinbudó je džúdó.

Tato klasifikace musí zůstat pružná, a než „zaškatulkujeme“ nějakou disciplínu, je žádoucí zjistit, v jakém duchu se cvičí. Džúdó můžeme cvičit v duchu kobudó a stejně tak džódó v duchu šinbudó.

Dódžó - chrám, nebo tělocvična?

Pokud jste navštívili různá dódžó v různých zemích, určitě jste si všimli, že některé sály se blížili kultovním místům, zatímco jiné připomínaly sály určené pro zábavu. Oba extrémy nejsou vhodné. Z kultovního stánku si dódžó má vzít pouze úctu k místu. Dódžó je prostor, kde člověk poznává sám sebe, kde získává zkušenosti a kde vstřebává lidské hodnoty. Je tedy normální, že takovémuto prostředí náleží určitá etika. Na druhou stranu je dódžó také místo, kde se žije. Přítomnost fantazie, humoru a lidských emocí vůbec je žádoucí, ale bez toho, aby kleslo až někam k pouťové atmosféře. Jde jen o dobré „dávkování“. Dódžó musí dýchat radostí a nadšením; odměřenost některých cvičících snižuje reputaci jejich dódžó.

Držme se jednouchých věcí: určitá osobní disciplína, osobní hygiena (čisté kimono, ostříhané nehty), užívat vhodná slova (úcta k ostatním a k místu), kladný přístup ke cvičení (úcta k učiteli - nikdo vás nenutí cvičit), pomáhat začátečníkům (byly doby, kdy ...). Nám se zdá, že vyžadování tohoto přístupu není přehnané.

Ukončeme tento článek poznámkou, že dódžó symbolizuje svět s jeho hlavními směry: na východ šómen (zeď slávy) neboli kamiza, na jih džóseki (zeď vyučujících - „starších“), na západ šimoza (zeď, kde by se měl nacházet vchod; také místo pro „učící se“) a konečně na severu šimoseki (zeď začátečníků). I když není možné mít každý sál takto uzpůsobený, je dobré mít podobnou geometrii. Zeměpisné rozmístění pomáhá cvičícím orientovat se v dódžó a vyhýbat nepatřičným místům. Stejně je tomu i v životě...

Kata - nepochopená oběť své strnulosti

Existují dva základní způsoby cvičení v bojových uměních: „volná forma“ (džijúgeiko) a „předem připravená forma“ (kata). Je zajímavé, že většina disciplín beze zbraní ignoruje formu kata, zatímco tato forma zcela dominuje v disciplínách, kde se zbraně používají. je zřejmé, že volná forma boje se zbraněmi vede lehce k vážným zraněním (pokud se cvičící nějak nechrání jako v kendó). To však nevysvětluje úplně, proč se forma kata používá.

Předem připravená forma dovoluje, na rozdíl od formy volné, dovést techniku až k extrémní dokonalosti. To lze jen nekonečným opakováním jedné techniky stále stejným způsobem. Co odrazuje od formy kata, je to, že adepti jsou uzavřeni v jedné formě na léta a nemohou od ní odejít. je to pravda a je to také cena, která se musí platit. Ti, kteří cvičení dovedou dostatečně daleko, v něm nacházejí bohatství, kterého se nenadáli. V okamžiku, kdy se člověk formu naučí, se kata stává prostředkem, nástrojem, se kterým se vytváří technika se širokou paletou možností. Může se měnit rytmus, síla, vzdálenost, zbraně. Člověk zjistí, že určité prvky různých kata se dají zaměňovat, a nakonec adept objeví novou svobodu, obohacen o znalosti technik.

Společným nebezpečím pro všechny disciplíny budó, které používají formu kata, je předávání, vyučování. Aby mohl začátečník objevit všechno bohatství, musí se formu kata vyučovat neutrálně tak, aby učitel do ní nepřinášel svoje objevy. To vyžaduje od učitele mnoho síly a pokory. Je mimochodem zajímavé, že v disciplíně tak moderní, jako je džudó, její zakladatel Džigoro Kanó prosazoval kata jako prioritní formu. Z neutrálního pohybu může adept následně najít svoji formu, která mu vyhovuje fyziognomicky, a vrátit se k původní neutrální formě, v okamžiku, kdy ji sám předává jiným.

Dalším nebezpečím je zavření se v jedné kata, kde se člověk cítí v bezpečí a kdy se mu nechce dále pokračovat. Takto se může kata stát fádní, bez života, mechanickým opakováním pohybů, špatně odrážející realitu.

Pozdrav Rei - náboženská poklona, či jednoduché vyjádření úcty?

Pozice seiza (sed na patách) a pozdrav (poklona před obrazem) může vadit nově příchozím. Je tedy důležité, aby učitel vysvětlil začátečníkům smysl pozdravu. V Asii je tato forma všeobecně rozšířená a nemá nic společného s náboženstvím. Oblékáme se asijským způsobem a cvičíme bojová umění pocházející z této části zeměkoule, a tak se zdá být přirozené, že etiketa chování má stejný původ. Pozdrav je především krátká část přechodu mezi všedními aktivitami a vnitřnější činností, jakou je budó. Je to způsob uvědomění si, kde se nacházíme a čemu se budeme věnovat v následujících téměř dvou hodinách. první pozdrav má být „Šómen ni rei!“ pozdrav ke zdi slávy (šómen), kde máme u nás znak dó společný všem disciplínám našeho klubu. Další pozdrav „Sensei ni rei!“ může být adresovaný učiteli, když je před námi. Také může být adresován tak, jak se komu zlíbí: mrtvému mistrovi, vlastním rodičům nebo osobě, které se adept rozhodl věnovat cvičení. Pak, když se cvičící ocitne tváři v tvář k partnerovi/protivníkovi, následuje další pozdrav. Tento poslední pozdrav znamená: děkuji, že chceš se mnou pracovat, společně se budeme učit a k tomu potřebujeme jeden druhého.

Stejné pozdravy (ve stejném či opačném pořadí) se musí opakovat na závěr cvičení. Všechna tato znamení úcty rozhodně nejsou nadbytečná v době, kdy je zdvořilost potlačena na minimum.

Stupně - efekt černého pásku

Těsně po druhé světové válce byl na západě černý pásek obklopen aureolou exotické mystiky. Získání prvního danu bylo v té době pravděpodobně hlubší záležitostí, než je tomu dnes. Osobní postoj a přístup adeptů byl důležitější a mezi nositeli stupňů dan panovala určitá solidarita a etiketa, kterou se málokdo odvážil narušit.

Především je potřeba vědět, že systém kjú a dan vytvořil Džigoro Kanó, zakladatel džúdó. Jeho cílem bylo vytvořit systém, který by dával cvičícím měřítko vlastní hodnoty, stupně pokročilosti. Stupně kjú (třída) sestupují od 10. (v některých disciplínách od 6.) do 1. kjú. Stupeň dan (stupeň) jdou od 1. danu do 10. danu. Tento moderní systém je používán především v šinbudó, ale i určité disciplíny kobudó používají tento systém paralelně s klasickým systémem oprávnění (menkjo).

Systém menkjo (používaný v kobudžucu a ve většině kobudó) má tři nebo čtyři úrovně, z nichž nejvyšší je menkjo kaiden. Tyto úrovně jsou spíše licence k vyučování.

Poznamenejme ještě, že význam prvního danu je různý v různých zemích. V anglicko-japonském slovníku Nelson je překlad slova šodan (první dan) nejnižší stupeň. V Japonsku je první dan považován za úplného začátečníka, na první příčce danové stupnice. Stupně kjú jsou jen přibližováním k této stupnici. Na západě je však stále, naneštěstí, 1. dan viděn jako určité završení.

Šinge muhó - mimo duchovní oblast je vše jen chaos

Když vidíme překvapující různorodost disciplín a bojových umění, které jsou lidem přístupné, je často obtížné rozlišit Ariadninu niť, která by nás mohla ujistit o skutečných cílech jednotlivých forem lidského střetávání a která by všechny tyto formy spojovala nějakým konceptem prokazujícím právoplatnost jejich statutu bojové disciplíny či umění.

Pro některé formy boje účinnost technik dominuje nad ostatními vlastnostmi (kobudžucu a šinbudžucu). Pro jiné je důležitější tělesná a duševní harmonie, estetika a zachování tradice (kobudó) nebo sportovní a rekreační přístup kořeněný soutěžením (šinbudó). V některých dalších disciplínách se zdůrazňují léčebné účinky uvedení energií do rovnováhy. Kdyby se tak nějakým způsobem kladl důraz na všechno najednou...

Rádi bychom nicméně věřili, že všechny tyto formy boje nacházejí svoji legitimitu v prvku kokoro (lidský duch, vroucnost), který je v nich přítomný. Protože kdyby v nich tento duch nebyl, co by z těchto forem zbylo jiného, než zvrácený způsob propagace násilí zamaskovaného ve vypracovaných pohybech vypůjčených z tradičních bojových disciplín, ale zbavených jejich skutečného smyslu.


text:Pascal Krieger
červen 1997, Z materiálu vydaného k 50. výročí založení klubu Shung-Do-Kwan Ženeva (SDK)

překlad:Petr Hellinge

(Pozn.: Tento překlad byl publikován v časopise Aikidó 2/98, který vydává Česká asociace aikidó. Texty jsou určeny pouze pro osobní použití, nikoliv pro další šíření, elektronickou nebo i tištěnou podobou.)

Sledujte nás