Články

Tradice Hakkoryu Jujutsu

Bojový systém s tradičními hodnotami
Brian W. Workmana
Článek se původně objevil v Black Belt Magazine v listopadu 1992..

Oficiální vznik a následné pokračování bojových systémů bylo v Japonsku tradičně zajištěno založením ryu (školy, nebo systému bojových umění). První generace mistrů (Shodai Soke) těchto bojových stylů byli často géniové, kteří díky pečlivému studiu, praktickým zkušenostem, přísné disciplíně a přirozenému porozumění dokázali vytvořit bojový systém, který nejúčinněji chránil je samé i jejich klan. Odkazy na jednotlivé ryu se v Japonsku objevily až po období válčících států v 16. století. V tomto období upevnili svoji moc feudální vládci (Daimyo) a založili svá, někdy nestabilní, panství. Daimyo vyhledávali mistry bujutsu (válečných umění) a zaměstnávali je, aby učili jejich vojáky nejrůznější formy boje. Protože žádný jedinec nemohl vynikat ve všech formách boje, mohl Daimyo zaměstnávat několik mistrů zastupujících nejrůznější ryu. Některé ryu měli dokonce ve svém programu i subsystémy. Existovaly ryu omezené na určité skupiny válečníků, ryu omezené na určitá panství a ještě další systémy, které vznikly úplně mimo válečnickou kastu. Výcvik jeden na jednoho, mistr/student, jako je prováděn níže zakladatelem Hakkoryu Okuyama Yoshiji (vpravo) zaručuje, že každý student školy je vysoce vycvičen.

Systém Jujutsu, například, byl v minulosti téměř vždy považován za druhořadý. Především kvůli základnímu předpokladu, že válečníkova hlavní síla spočívá hlavně v jeho meči a v menší míře v dalších zbraních. Jujutsu byl samozřejmě systém boje beze zbraně, který se většině z nich záměrně vyhýbal. Z toho důvodu se tento systém rozvíjel jen v případě, že školu založili obyčejní lidé a to bylo velmi vzácné až do pádu feudalismu v roce 1868. Tehdy byla zrušena válečnická třída, meč ztratil význam, a zájem a potřeby se přirozeně stočili k neozbrojeným taktikám. V takovém prostředí se vyvinulo Hakkoryu Jujutsu a jeho předchůdce Daitoryu Aikijutsu.

Vstup do starých ryu, včetně těch zabývajících se jujutsu byl, a stále je, omezený. Jsou vyžadována doporučení a uvedení. Návštěvníci hlavní školy Hakkoryu v Omiya City v Japonsku, nejsou přijati bez patřičných náležitostí. Mnoho mistrů je nepřístupných díky skromným, odtažitým a neústupným životům, které vedou.

Nidai Soke Ryuho Okuyama

S výcvikem je spojena základní myšlenka mistrů ryu, a sice že je vždy lepší vycvičit málo studentů dobře, než mnoho studentů hůř. Výcvik mistr-student, jeden na jednoho, je v tradičních ryu stále ještě běžný způsob. Tento přístup, ve spojitosti s omezováním šíření následovníků ryu, samozřejmě zajišťuje kvalitu. Protože pověst ryu závisí na chování a výkonech jejích následovníků, Vedoucí mistři si samozřejmě uvědomili, že jakýkoliv kompromis by v tomto směru vedl k úpadku ryu. V dávné minulosti skládali přijatí studenti přísahu krví (Keppan), ve které slibovali chránit tajemství ryu pod trestem smrti. V moderních ryu, jako je např. Hakkoryu jujutsu, jsou vstupní požadavky méně přísné, ale přísaha s povinností studenta chránit a tajit specifické poznatky je stále běžná.

V Hakkoryu podepisuje nový student prohlášení zhruba tohoto znění: „Jako osoba přijatá dnešního dne do Hakkoryu, prohlašuji tímto, že nikdy nezneužiju získané techniky, ani nepředám informace o ryu nečlenům.“

Tato přísaha má spíše praktické, než tající důvody. Slouží především dvěma účelům. Zaprvé upozorňuje nové studenty, že budou voláni k zodpovědnosti za zbytečné použití, nebo zneužití technik ryu. Zadruhé jim dává na vědomí, že dokud k tomu nejsou dostatečně pověřeni, raději by se měli vyhnout zesměšnění sebe sama i ryu tím, že budou probírat, nebo předvádět techniky, které ještě dostatečně nezvládli.

 

 

Po přijetí do ryu začne tehodoki (období uvolňování, rozvazování rukou), během kterého se testuje studentovo odhodlání, trpělivost a pružnost. Od nováčka se očekává, že se zcela odevzdá spotřebám školy. Tradiční Japonské ryu nebyly a nejsou demokratické. Jsou veskrze autokratické a pokyny představitelů se musí s vděčností a dobrovolně plnit, ve víře, že vykonané bude nejlépe sloužit potřebám školy. Současný hlavní představitel Hakkoryu, s různými poradními sbory, dohlíží a rozhoduje o všech významných záležitostech ovlivňujících školu. Závažné prohřešky studentů proti myšlenkám školy většinou ústí v kázeňská opatření a někdy i vyloučení. V minulosti mohlo mít závažné porušení pravidel za následek i smrt. Naštěstí jsou tato extrémní opatření v dnešní době nemyslitelná a ve většině ryu jsou nahrazena vyloučením.

Bezpečné zvládnutí omote (vnějších technik) je základním požadavkem všech nových studentů ryu. Středobodem tohoto tréninku je vždy Kata (sestavená bojová sekvence) a mnoho času se stráví dokonalým zvládnutím kihon waza (základních technik) těchto sestav. Tyto techniky zosobňují moudrost a zkušenosti zakladatele ryu a musejí být dalším generacím předávány tak, jak jsou, beze změn. Každé ryu má své charakteristické techniky, které projevují genialitu zakladatele. V Hakkoryu,

které založil Okuyama Yoshiji po desetiletích studia bojových a lékařských systémů, se omote skládá ze čtyř kata: první stupeň (Shodan), druhý stupeň (Nidan), třetí stupeň (Sandan) a čtvrtý stupeň (Yondan). Každá kata odpovídá jednomu stupni černého pásku, staví na předchozí, a tím vytváří silnější, různorodější a flexibilnější celek. Zvládnutí omote se nedá a nesmí uspěchat, to má za následek pouze nevyhnutelné škody. Tomu, kdo nepodstoupil dlouhý nácvik základů s kvalifikovaným učitelem, zůstane princip techniky vždy skryt.

 

Poté, pokud je vybrán hlavním představitelem, začne adept studovat tajné nauky školy (Higi) a jejich skryté techniky (Okuden). Vybrání adepta začíná doporučením níže postavených mistrů školy, Mistr pak rozhodne, koho pozvat a pošle osobní pozvání. Ačkoliv tento pokročilý výcvik přináší nový pohled a možnosti a testuje adeptovy schopnosti, bez jistoty ve zvládnutí základních technik je tento výcvik zbytečný a pravý význam adeptu unikne.

Na určitém stupni výcviku je adept odměněn různými tituly a osvědčeními. Tyto obvykle zahrnují formální diplom (inka) a ručně psaný svitek (makimono). Oba obsahují prohlášení, že adept dosáhl určitého stupně dovedností, ale druhý z dokumentů obsahuje i seznam a popis technik společně s filozofickými texty, které mají pro školu význam. Makimono svitky školy jsou pečlivě ochraňovány, aby se zabránilo jejich zveřejnění pro nečleny, ačkoliv bez důkladného výcviku by byl jejich význam, pokud by padly do nepravých rukou, značně nejasný. Hakkoryu makimono jsou i pro vzdělané japonské instruktory velmi obtížně pochopitelné, protože byly sestaveny zakladatelem za použití nezvyklého stylu psaní z 18. století.

Hakkoryu má tři pokročilé stupně, z nichž všechny vyžadují delší pobyt v hlavní škole v Omiya City. Stupně jsou Shihan (učitel), Kaiden Shihan (učitel všech tajemství) a Sandaikichu (tři základní pilíře). Adepti, kteří dosáhnou těchto titulů, můžou též žádat přezkoušení s Mistrem a pokud jej zdárně dokončí, jsou odměněni titulem renshi (mistr nejvyšší třídy). Všechny stupně, kromě renshi obdrží makimono, a všechny stupně mimo Sandaikichu obdrží inka.

 

Ryu můžou být buď rodinné organizace, přecházející z generace na generaci, nebo nerodinné, kde se titul Mistr předává schopnému adeptovi. Následující generace na sebe berou zodpovědnost za zachování ryu v původní podobě tak, jak ho zakladatel vytvořil. Tento závazek přináší pozdějším Mistrům i určitou odolnost vůči změnám. Ne proto, že by nebyli schopni žádné přinést, ale proto, že převzetím titulu Soke se zavázali původní systém neměnit.

Základní listina Hakkoryu říká, že linie nemusí být nutně dědičná. Mistr může jmenovat nástupce, ten ale musí mít souhlas rady. Od založení v roce 1941 má Hakkoryu stále ještě mladou tradici a jsou pouze dvě generace Soke, zakladatel a jeho syn.

Pro nejaponce přináší vstup do Hakkoryu neopakovatelnou příležitost zažít tradiční prvky japonské kultury. Zahraniční studenti sice mohou být přijati za členy ryu, ale bylo by moudré je chápat spíše jako pouhé významné hosty, kteří byli poctěni možností pomoci při péči a zachování národního pokladu.

 

 

Přeložil: Mgr. Tomáš Fiala

Sledujte nás