Články

Otokodate?
 
Otokodate, neboli Robin Hood po japonsku
 
Bylo již skutečně pozdě, když obchodník Kihei a jeho pomocník Gorosuke opustili obchodní dům Mikoya v Ósace. Kiheův obličej zářil spokojeností z dobrého obchodu, který uzavřel. Byl nyní rád, že přišel do Ósaky obchodovat. Na cestě k ubytování navrhl Gorosuke přece raději udělat okliku a nechodit přes přístav se svými temnými cestami a vykřičenými hostinci. Kihei ale podotkl, že dnes je jeho šťastný den, nic se nestane a kromě toho chce tak rychle, jak je to možné, vyřídit ubytování, protože je již skutečně pozdě a musí zítra vyřídit ještě důležité obchody. Gorosuke se s tím spokojil a následoval Kiheie k přístavu.  
Kdyby obchodník z Toryiao provincie Kii tušil, co ho této noci roku 1732 očekává, byl by uposlechl rady Gorosukeho. Dosud o nich vždy jem slyšel, tuto noc je měl potkat a měli mu pomoci, tak jak pomohli jiným, kteří byli v nouzi. Oni Otokodate. Avšak nepředcházejme událostem.  
Oba šli světlými uličkami přístavu, někde v dálce bylo slyšet šplouchání vln, které bily proti pobřežní zdi. Lehký a mlžný závoj se šířil a nesl klapání jejich geta do všech stran. Sám měsíc se ukryl za mraky,jako by něco tušil. Chtěli přímo zahnout do ulice Minato-yama-cho, když se náhle objevili čtyři opilí samurajové. K návratu již bylo pozdě, již je uviděli. Válečníci přerušili rozepři o plot a šli na obchodníka a jeho pomocníka.  
Ani Kihei ani Gorosuke nebyli ozbrojeni, taky bylo heiminům zakázáno nosit zbraně. Gorosuke měl přitom jenom hůl, avšak jak se měl proti čtyřem ozbrojencům, v boji zkušeným samurajům bránit? Oba se hleděli ztratit, když se stalo neočekávané. Skupina pěti mužů, měšťanů, jak hned Kihei viděl, vstoupila na bojiště. Postavil se na stranu obou octnoucích se v nouzi. Nikdo nebyl ozbrojen, pouze dva drželi těžké kovové vějíře v rukou. Co Gorosukemu ještě bylo nápadné, bylo, že všech pět nosilo stejná kimona. Jeden, zřejmě velitel skupiny, se chopil slova. Poradil samurajům, aby zasunuli meče a zmizeli. Čtyři rváči se dali do hlasitého smíchu, to byl vrchol. Muži z nejspodnější vrstvi obyvatel chtěli udělit rozkazy, jim, Hatamotům a přímo podřízeným šógunovi. Tato drzost musela být potrestána smrtí. Z hlasitým křikem doráželi ti čtyři na pomocníky. Jako na povel každý zdánlivě neozbrojený otokodate, neboť to museli být otokodate, to nyní Kihei věděl, drželi v ruce zbraně pro sebeobranu. Dva měli sai a jeden vytáhl z kimona jitte, ti zbývající dva měli své vějíře již předtím v rukou a tyto se proměnily v nebezpečné zbraně. 
Boj trval jen krátkou dobu, potom leželi dva protivníci s rozbitou lebkou a otevřeným hara na zemi. Oba druzí samurajové se dali na útěk. Jeden otokodate byl lehce zraněn na ruce. Ještě dříve, než se Kihei a Gorosuke zotavili z úleku, aby poděkovali, zachránci právě tak rychle zmizeli, jako přišli. Oba ještě prohledali ulici, ale marně. Navíc byla mlha ještě hustější, takže hledání po chvíli vzdali. Rybář, který patrně scénu pozoroval, dal oběma dobrou radu, aby tak rychle, jak je možné, zmizeli, neboť když je člověk přistižen se dvěma mrtvými samurai, nemá jeho život větší cenu, než sho rýže.  
Kihei chtěl až doma poděkovat svým zachráncům modlitbami a Gorosuke myslel jistě podobně. Čtenář se jistě ale zeptá, kdo tito tzv. Otokodate byli, jaké cíle měli, nebo odkud pocházeli. 
 
Následně se pokusíme nadzvihnout tajemství těchto skupin: Slovo "otokodate" se skládá z dvou částí, "otoko" - muž, mužský a "date"  - sebekontrola. Je to označení pro muže, kteří silné ohýbají a slabým pomáhají. V prvních letech panství Tokugawů vznikly tato sdužení rytířských mužů. Po dlouhých zmatcích, které této době předcházeli, zůstalo mnoho válečných band, které táhli zemí a dělali si co chtěli, zejména samurajové a hatamotové. Na tomto základě se tvořila sdružení, která měla nejdříve ideál ujmout se utlačovaných a pomáhat slabým, vyhledávat bezpráví a dobré lidi chránit před přepady profesionálních válečníků, samurajů a hatamotů. Před nimi neměl ochranu ani bohatý obchodník, před násilím ze strany kasty válečníků, stál ve státním postavení na nejspodnějším místě (válečník - rolník - řemeslník - obchodník). Proto obchodníci vytvořili své zvláštní opatření a učili se bránit. Obchodníci měli velmi nízký status a bylo s nimi ze strany samurajů zacházeno arogantně a s vrchu. Skupiny otokotade se skládali téměř vždy z pěti, vzácně více než z pěti členů. Nosili často stejné oblečení a vyznačovali se nápadným vzezřením a chováním. Heiminům bylo zakázáno nosit zbraně, z toho důvodu používali nejvíce těžké vějíře se železnými žebry, nebo obrovské kovové píšťaly jako zbraně, které uměli skvěle používat. Někteří používali jako zbraně pro sebeobranu také sai, nebo jitte, které ale nesměly být otevřeně nošeny. Otokodate nebyli jen z okruhu heiminů, nýbrž také z okruhu hatamotů, kteří potom přirozeně nosili své dva meče a také je používali. Mezi skupinami heiminů a hatamotů docházelo často k prudkým sporům, které končili krvavě. Pozvolna ale nastávalo rozbřednutí velkých ideálů otokodate a sdružení byli šógunátem potlačeny. Neskončilo to tím, že se mnoho otokodate odtrhlo od všech mravních svazků a snížili se k jednoduchým tulákům, lupičům a zlodějům. Právě tak se vydávalo mnoho zlodějů sebranky za otokodate, vraždili a kradli v jejich jménu.
Ke konci panství Tokugawů začali združení otokodate nový rozvoj. Byli najati dvěma nepřátelskími stranami, císaři věrnými i přívrženci šóguna, jako bojové oddíly k provádění politických vražd. Konečně byly činy otokodate pro obě starny nesnesitelné a tak nejdříve věrní císaři je najali později také Tokugawové najali tato sdružení, poslali je jako pomocné síly platili jim poměrnou mzdu. Tak doprovázeli otokodate jako kopiníci daimjóy na cestě po šógunátu. 
 
Objasnění pojmů: 
GETA : dřevěné boty sandály s prstovým nebo křížovým závěsem 
HARA : břicho, pupek, střed těla 
HATAMOTO : synonymum se samurajem, avšak hatamotové byli podřízeni přímo šógunovi 
HEIMIN : obyčejní lidé 
JITTE : japonská sebeobranná zbraň z kovu, má oproti sai jen křížovou, nebo záchytnou žerď 
KABUKI : městské japonské divadlo období Tokugawa 
SAI : jponská útočná nebo obranná zbraň z kovu, má tvar vidlice 
SAMURAI : (sloužící, obsluhující) synonymum s buši (válečník), byl vazal daimjóů 
ŠÓGUN : (vlastně SEI-I-TAI-SHOGUN) vrchní velitel ve zvláštních případech, také měl titul
vojenského regenta 
ŠÓGUNÁT : vojenská vláda 
SHO : dutá míra, 1 sho = 1,8 l 1koku = 100 sho, koku byla jednotka pro rýži 
OBDOBÍ TOKUGAWA : období do roku 1600 do roku 1867 
 
 
PŘÍBĚH OTOKODATE Z EDO 
(doplňující část Příběhu Gompachiho a Komurasakiho)
 
Slovo Otokodate se v těchto příbězích objevuje několikrát. Protože však prostý překlad nedokáže plně vyjádřit jeho význam, musím ho v textu zachovat a vysvětlím ho následující poznámkou, převzatou z textu od japonského učence. Otokodate byly přátelsky laděné skupiny statečných mužů, které k sobě poutala povinnost stát při sobě v radostech i strastech, bez ohledu na své vlastní životy a bez pátrání po předcích ostatních. Pokud se k Otokodate připojil zlý člověk, musel se zříci svých způsobů, protože jejich zásada byla brát  utlačovatele jako nepřítele a pomáhat slabým tak, jako otec pomáhá svému dítěti. Když měli peníze, dali je těm, kteří je neměli, a jejich dobré skutky jim vysloužily úctu všech. Hlavní představitel společnosti byl nazýván jejím „Otcem“. Pokud byl některý z jeho učedníků bez domova, přebýval u Otce, sloužil mu a platil mu malý poplatek. Za to se o něj Otec postaral v případě nemoci nebo nehody.  
Daimyoové a důležité osoby cestující do Eda, žádali Otce Otokodate, aby povolal do služby kuli na jejich doprovod, a na oplátku dostával část z jejich přídělů rýže. Vliv, který měl u nižších vrstev, byl ještě větší než mezi státními úředníky. Jestliže kuli odmítali pracovat, či doprovázet daimyo na jeho cestě, pouhý Otcův pokyn přivedl tolik kuli, kolik bylo potřeba. Když princ Tokugawa Iyemochi, poslední shogun, odjel z Edo do Kyoto,  Shimmon Tatsugoro, velitel Otokodate, organizoval jeho cestu a asi tři nebo čtyři roky před tím byl za zásluhy povýšen mezi vznešené hatamoto. Po bitvě u Fushimi a zrušení shogunátu doprovázel posledního shogun na jeho odpočinku.  
Dříve k Otokodate náleželi i hatamoto. Bylo to po občanských válkách v období Ieasu, kdy, přestože v zemi už byl mír, muži byli stále velmi neklidní a nedokázali se smířit s poklidnou situací. Neshody a konflikty mezi mladými muži z třídy samurai byly na denním pořádku. Tak se ti, kteří nad ostatními vynikali silou osobnosti nebo ctností, stali vůdci a pohlíželo se na ně jako na velitele. Stejně, jako se to děje mezi německými studenty, i zde vznikala v různých částech města seskupení s různými názvy a zvykem bojovat o čest pro vítěze. Když v zemi nastal větší klid, celý tento obyčej formování klik mezi urozenými muži upadl v zapomnění. 
Minulý čas se užívá i ve spojení s Otokodate z nižších tříd, protože ačkoli v podstatě stále existují, už zdaleka nepožívají takové moci a významu, který měli v době, do které patří naše příběhy.Tehdy hráli (stejně jako učedníci starého Londýna) důležitou roli ve společnosti velkých měst.  Za šťastného se mohl považovat každý, ať samurai či prostý hlídač, který oprávněně nazýval Otce Otokodate svým přítelem. 
Slovo „otokodate“ samo o sobě značí mužného, či odvážného člověka. 
 
– přeložil Mgr. Tomáš Fiala
 
*Příběhy starého Japonska*, ze kterých je i shora uvedený článek, je  (dle http://en.wikipedia.org/wiki/Tales_of_Old_Japan) sbírka povídek, sestavená Algernonem Bertramem FreemanMitfordem, lordem Redesdalem, který psal pod známějším jménem A.B. Mitford. Tyto příběhy se zaměřují na různé aspekty života v Japonsku minulých staletí. Kniha, napsaná v roce 1871, je stále považována za vynikající úvod k japonské literatuře a kultuře, kvůli snadné dostupnosti a doplňujícím poznámkám autora. Dílo také zahrnuje na očitém svědectví založený popis různých japonských rituálů od náboženských, po harakiri či sňatek. Tato kniha již dlouho ovlivňuje vnímání japonské historie, kultury a společnosti.  
 
 
A JAK JE TO S OTOKODATE DOOPRAVDY?
(svým zkoumáním přímo v Japonsku se pokouší uvádět na pravou míru Jura Matela, student japonské lingvistiky na Utsunomiya university, pref. Točigi)
 
Výraz  „otoko-date“  v  tom  smyslu,  jak  je  uveden  v  článku  na  vašich  stránkách,  je  dnes  k  pochopení  pouze  určitému omezenému okruhu Japonců - především těm,  kteří se orientují v japonské historii, klasické literatuře,  „džidaigeki“  (filmech a divadelních hrách z historickou tématikou,  především s tématikou období  Edo)  atd. Tam je totiž zapotřebí  hledat původ výše zmíněného významu slova „otoko-date“. Jiný pohled na daný výraz, je jako na prostý lexikální element japonského jazyka – tedy na to,  v jakém významu dnes Japonci  tento výraz chápou a používají.  Tady je v prvé řadě zapotřebí  říct,  že  drtivá  většina  dotázaných,  kterým vůbec  toto  slovo něco  říkalo  (tedy především starší generace), jej zná spíše ve formě „ date-otoko“, kdy „date“ zde funguje jako modifikátor (zjednodušeně řečeno si ho můžeme představit jako přídavné jméno, přívlastek). Tento fakt je daný jednoduše morfologickou podstatou současné japonštiny - modifikátor předchází modifikovanému slovu. Tak jako říkáme „krásná tvář“ („utsukushii kao“) nebo „malá židle“ („chiisai isu“), tak je třeba použít „date-otoko“. Onen modifikátor  „date“  má etymologický původ ve jméně Date Masamuneho (alias Dokugan-rjú - „Jednooký drak“),  který se jako historická postava stal  symbolem určitých vlastností,  ctností.  A to  především vlastností  jako  je maskulinita  (někdy  až  machismu), férovosti, vznešenosti, gentlemanství apod. (pozn. v češtině samozřejmě též existují podobné případy, kdy jméno historické či obecně známé literární postavy symbolizuje určité vlastnosti, např. „šalamounský“, „jidášský“, „švejkovský“, „grázl“ apod.). Především s ohledem na ony „silně maskulinní“ konotace může potom „ date“ u některých mluvčích vyvolávat spíše rozporuplné či negativnější  konotace.  Tyto  případy  ovšem  vnímám  jako  spíše  okrajové.  Většina  mnou dotázaných bere „date“ (a potažmo „date-otoko“) s pozitivními konotacemi. Je to patrné i na tom,  že morfém „date“  (zapisován stále stejnými  znaky jako jméno Date Masamuneho)  se objevuje  např.  v  názvu  typického  novoročního  jídla  -  tzv.  „date-maki“  (jde  o  jistý  druh vaječného piškotu či  rolky),  a jak známo i  v názvech jídel  pro zvláštní  příležitosti  spatřují Japonci značnou symboliku (takže právě novoroční pojídání „date-maki“ má symbolizovat touhu po tom, aby nadcházející rok oplýval jenom samými pozitivy). 
Tedy  když  už  Japonci  „date-otoko“  znají,  tak  ve  významu,  jenž  označuje gentlemanského  muže,  silného,  přímého,  chlapského,  snad  s  jistými  ochranářskými  (vůči ženám) sklony. Takto by to bylo teoreticky. Prakticky se slovo „date-otoko“ (potažmo „otoko-date“) v současné japonštině nepoužívá. Učitelé japonského jazyka se shodují na tom, že jde o „mrtvé  slovo“.  To  je  také  nejspíš důvod,  proč  je  prakticky  neznámé  mladším generacím. Někteří lidé, kterým daný pojem ještě něco říká tvrdí, že je to prostě tím, že dnes v Japonsku v podstatě není  nikdo,  koho by takovým výrazem šlo počastovat (tedy že silní,  maskulinní, gentlemanští muži prakticky „vymřeli“), což si ovšem musíme přebrat sami.
Závěr: „otokodate“ (a jeho o něco známější varianta „date-otoko“) je dnes mrtvý výraz (podobně jako např. v češtině běžně nepoužíváme výraz „milíř“, a mladší generace nejspíš ani nebude  vědět,  co  přesně  tento  výraz  označuje).  Je možno  se  s  ním setkat  ve zvláštním (především  historickém)  kontextu  (klasické  literatuře apod.),  jen  ve  zcela  výjimečných případech však v každodenní mluvě běžného Japonce.
Sledujte nás